Dnes jsem poslouchal docela zajímavou debatu na BBC, která se celá točila kolem možnosti, že by čtenáři na internetu museli za zprávy v onlinových magazínech a novinách platit. Argumenty byly poměrně jasné — inzerce už není to, co bývala a přeci jen poslat reportéra s fotografem do Ugandy něco stojí. Jenže tak jednoznačná situace rozhodně není.
V reportáži si spousty lidí z vydavatelského byznysu notovaly, že jiná možnost, než placení za články neexistuje. A pokud se podíváme zpět, tak i v polovině letošního srpna se obdobně vyjádřil i Rupert Murdoch, stojící za News Corp, Fox, The Sun, The Times a dalšími médii. Vyplývá z toho však, že za zprávy na internetu se bude během několika let platit? Dost těžko.
Jsem přesvědčen, že proti myšlence platit za obsah novin na internetu stojí dva zásadní faktory:
Zaprvé — v historii neexistuje žádný příklad, kdy by se za něco, co dříve bylo v masovém měřítku zadarmo, mohlo úspěšně platit a zákazníci tento přístup akceptovali. Vzpomeňme si třeba na pokus nahrávacích společností vytvořit nějaký byznysmodel placeného stahování hudby, která posledních pár let byla de-facto na internetu zadarmo, kdy se velmi dobře ukázalo, že jednou otevřenou pandořinu skříňku “služby zdarma” už nikdy není možné zavřít. Situace s médii je stejná. Lidé si prostě zvykli na dostupnost medií zdarma na internetu a vedle toho placené verze v tištěné formě. Tenhle vůz už nelze zastavit a začít s ním couvat.
Zadruhé — na internetu, obecně v informační společnosti, existuje značný převis nabídky obsahu nad poptávkou. Dobře je to vidět v řadě profesionálních blogů, které fungují bez předplatného, pouze s příjmy z reklamy. Ale lidé prostě rádi zveřejňují své myšlenky na internetu. Včetně lidí, kteří mají opravdu co říci. Stejně tak vysílá spousta televizních stanic žijících jen z reklamy. A pokud budou existovat “prémiová” placená média a vedle toho regulérní neplacená, systém nemůže fungovat. Navíc vedle komerčních médií budou stát média veřejnoprávní, u nichž by princip placeného přístup byl velmi obtížně politicky realizovatelný. Poslat zpravodajce do Ugandy sice stojí dost peněz, ale napsat článek o novinkách v oblasti nátěrových hmot, který ovšem klidně může mít stejnou čtenost, stojí radikálně méně.
Jsem tedy pevně přesvědčen, že masivní přechod od bezplatného zpravodajství a internetu ke zprávám, za něž bude třeba platit, není na pořadu dne ještě dobrých pár let. Tím ovšem nechci říci, že se byznysmodel vydavatelů a mediálních domů nebude měnit.
Média mají celou řadu možností, jak mohou vytěžit ze svých čtenářů další zisky prostřednictvím dat o jejich chování, zvycích a postojích, čímž zadavateli reklamy mohou umožnit chirurgicky přesné cílení reklamy. To všechno si lze představit.
Stejně tak je možný nástup nových, superprémiových médií, která mimo samotné informace přinesou i další přidanou hodnotu čtenáři — účast v zajímavých soutěžích, pozvánky na akce, možnost stažení dodatečného obsahu, ať už jde o obrázky, videa nebo filmy.
Ale představa, že současná mainstreamová média, s úrovní a kvalitou zpráv, jaké dnes poskytují, budou placená, patří do říše mediálního sci-fi.
